AGNIESZKA

Člověk se cítí strašně špatně, když má problém a nemůže ho vyřešit, nemá rodinu ani kamarády.

Jmenuji se Agnieszka Jakubas. Pocházím z Polska, z malého města blízko Vratislavy. Vystudovala jsem střední a pak vyšší odbornou školu, obor obchodní reklama. V Polsku jsem pracovala ve velkoobchodu s bezpečnostními pomůckami.

Do České republiky jsem přijela hlavně kvůli práci. Automobilka TPCA z Kolína nabízela, přes pracovní agenturu, volná místa a mně se to hned zalíbilo. Chtěla jsem to zkusit.

Život v Kolíně, v prostředí, které bylo pro mě nové, nebyl vůbec lehký. Práce byla náročná, porozumět si s někým bylo také těžké. Polština je podobná češtině, ale přesto je jiná, nerozuměla jsem ničemu. Bydlela jsem na ubytovně, kde bydleli kolegové z práce. Neznala jsem nikoho. Všechno mi připadalo cizí. Žádná pomoc od nikoho. Prostě to všechno bylo jinak než u nás doma.

Zdá se mi, že my, Poláci, všechno moc řešíme a Češi na druhou stranu moc věcí neřeší. Pamatuji si, že jsem na začátku byla překvapená, jak si kolegové v práci pořád říkali: „No, nic se neděje.“  nebo „Neřeš to!“ Pak jsem se i časem uvědomila, že je to vlastnost, která se mi moc líbí… časem se opravdu všechno spraví a bude lepší… zdá se mi, že jsou Češi taky víc pohodoví, což se mi  líbí.

Pro mě bylo nejtěžší, když se nám s přítelem narodil syn. Od začátku měl problémy a po 3 letech mu diagnostikovali autismus. Museli jsme řešit hodně věcí, najít vhodné lékaře, organizaci, která by nám pomohla, a ještě jsme byli v cizí zemi. Pak jsme objevili výbornou organizaci APLA, která nám strašně moc pomohla, a dodnes jsme ji vděční za vše, co pro nás udělala. Taky jsem strašně vděčná Středisku respitní péče Volno v Kolíně, kde se nám věnovali. Tam jsem našla pomoc nejen pro syna, ale i pro sebe. Její služby využíváme dodnes a vážím si pracovnic, které tam jsou. Člověk se cítí strašně špatně, když má problém a nemůže ho vyřešit, nemá rodinu ani kamarády. Zase se vrátím, na začátek… neměla jsem nikoho… jenom kolegy z práce, ale nebyli to moji kamarádi. Po práci jsme se nikdy nebavili, ale časem jsem našla kamarády i tam.

Pak jsem se potkala s moji první českou kamarádkou Gábinou Sedláčkovou. Rozumíme si beze slov. Jakmile ji vidím, hned mám dobrou náladu. Seznámily jsme se přes Centrum pro integraci cizinců. Byla to moje mentorka v dobrovolnickém programu. Setkávaly jsme se každý den v týdnu a postupně mě seznamovala s Kolínem a s životem v České republice. Už se mnou nemusí chodit po různých úřadech a pomáhat mi, ale dnes si spolu dáme kávu a popovídáme si nebo jdeme do kina. Teď jsme dobré kamarádky a znamená pro mě hodně. Proto musím poděkovat Centru pro integraci cizinců.

S přítelem jsme stále v Kolíně. Bydlíme na sídlišti se zaměstnanci automobilky. Narodil se nám druhý syn, je mu 8 měsíců a je zdravý. Starší syn chodí do speciální školy. Je to výborná škola, jezdí s ní občas na týdenní pobyty. Je tam moc spokojený. Pro mě je strašně důležité, že tam má zázemí a cítí se dobře. Teď jsem na mateřské dovolené a přítel, který je taky z Polska, pracuje. Taky chodil na kurz češtiny do Centra pro integraci cizinců a tam si udělal i rekvalifikační kurz.

Žije se nám tady dobře. Cítíme se teď mnohem lépe. Máme hodně kamarádů. Bohužel nemám moc času, protože být s dětmi je náročné. Ale musím říct, že je pro mě strašně důležitý ten pocit, že nejsme sami, že už tady máme někoho, kdo nám pomůže, pohlídá děti. Musím pochválit zdravotnický systém v České republice, všichni se moc snaží nám pomoct. Plánujeme, že tady zůstaneme, chceme si tu koupit byt. Město Kolín mi teď připadá mnohem zajímavější, než když jsem sem před 10 lety přijela. Nabízí spoustu možností, jak trávit volný čas. Budovy v centru jsou opravené, všechno je hezčí a čistší, než jsme přijeli. Nebo mi to možná jen tak připadá, protože jsme tady sami spokojení a protože nejsme sami. Hodně lidí nám pomohlo a pomáhají nám dodnes.

Zde si můžete poslechnout také rozhovor který připravila naše dobrovolnice Gabriela Sedláčkova s redaktorkou Českého rozhlasu:

 http://www.rozhlas.cz/plus/zaostreno/_zprava/na-uprchliky-a-cizince-mame-nazor-vsichni-ne-kazdy-je-ale-potkal–1615385