Jmenuji se Delgermurun. Pocházím z Ulánbátaru, Molgolsko.

V UlánBátaru jsem učila děti hrát na klavír a také jsem byla součástí křesťanského sboru.

Již delší dobu jsem chtěla přijet do České republiky, hodně to souvisí i s vírou, věřila jsem, že Česká republika je zemí, kde chci a budu žít. V roce 2015 se můj syn, Khash-erdene, dostal na Pardubickou konzervatoř, což pro mě bylo znamením, že bych se mohla přestěhovat i já.

Musím říct, že v České republice jsem již byla. Před 23 léty jsem měla možnost studovat češtinu na UK UJOP v Zahrádkách u České Lípy. Pak jsem dokončila konzervatoř v Pardubicích. Bylo to velké štěstí, že jsem se tam dostala. Pak jsem se vrátila do Mongolska. Vrátila jsem se do České republiky v roce 2015 natrvalo.

Nyní v Praze studuji teologii na Karlově univerzitě. Studovala jsem stejný obor v Mongolsku, ale kvůli rozdílům ve studijních programech ten obor studuji znovu.

Začátky tady byly těžké, musely jsme si pořídit všechno: hrníčky, vybavení do pokoje na kolejích, kde jsme bydleli. Nikdy jsem v Praze nebydlela, je to velkoměsto a cesta např. do školy byla poměrně stresujícím zážitkem. Život na kolejích je také poměrně komplikovaný, sdílet kuchyň a sociální zařízení s dalšími studenty je pro mě komplikované.

Česká republika se změnila od té doby, co jsem tady studovala. V Pardubicích je nyní nové obchodní centrum, konzervatoř však zůstala stejná. Dokonce někteří pedagogové, co učili mě, tam stále pracují. Bylo mi potěšením potkat i mou profesorku, která stále působí na konzervatoři. Pamatovali si mě a jsem jim vděčná, že podporovali mého syna při přijímacích zkouškách, v tu dobu ještě moc česky neuměl. Přijímací zkoušky udělal, což je moc fajn. Začátky pro něj tady byly také těžké, byl tu rok sám a bylo to stresující období, neměli jsme možnost mu posílat peníze, z kterých bych mohl kompletně pokrýt náklady na bydlení a život tady. Nyní je to lepší. Ted´ se mnou žije v Praze, máme na kolejích buňku pro sebe. Z pardubické konzervatoře přestoupil na mezinárodní konzervatoř v Praze, je to tak pro nás lepší. Pokud má trošku volného času, tak chodí s kamarády na diskotéku. Jeho velkým přáním je dostudovat konzervatoř a pokračovat na AMU nebo HAMU.

Syn hraje na housle, hraje i na ulicích, abychom si přivydělali nějaké peníze navíc. Manžel se  snaží nás podporovat, my však hodně šetříme, abychom měli více peněz, až sem přijede s mladším synem.

Hodně nám pomáhali známí z Mongolska, kteří tady žili. Na kolejích jsem také potkala lidi, kteří měli dobré srdce a snažili se pomoci. Na škole, kde studuji, paní ze studijního oddělení mi věnovala talíře a nádobí, které ona nepotřebuje. Jsem jim všem za to vděčná. Taky jsem měla to štěstí potkat pedagogy a pedagožky, kteří mě podpořili slovem.

Moc volného času nemáme, ve škole toho mám hodně, musím složit zkoušky z řečtiny a dalších povinných předmětů. Rádi chodíme ven se známými z Mongolska. Také se těším, že pojedeme do Pardubic, kde funguje sbor Mongolců.

Pomáhají mi v tom pracovníci Centra pro integraci cizinců.  Na jaře 2016 jsem se dozvěděla o kurzech češtiny. Pak jsem zjistila, že mi tam mohou pomoci i při hledání práce. Společně se sociální pracovnice CIC mi pomohla poslat životopis na mezinárodní konzervatoř, na oddělení smyčcových nástrojů. Ráda bych pracovala buď na konzervatoři nebo na hudební škole. Chtěla bych sem přivést i manžela s mladším synem.